Úvodní stránka
O nás
Aktuální dění
Naše akce
Útulek pro psy
Hotel pro psy
Výukové centrum
Sportovní aktivity
Sociální činnost
Právní poradna
Spolupracujeme
Sponzoři, dárci
Pomáhají nám
Kontakty
Aktuality:
Kontakt:
mob. +420 723 598 853
mob. +420 602 108 771
Bankovní spojení:
č.ú. 2747015349/0800
Facebook:
Sponzoři, dárci:














Právní poradna
JUDr. Tomáš Heide-Hermann
V této rubrice uvádíme nejčastější dotazy a odpovědi týkající se ztracených, toulavých, týraných či nalezených zvířat.
Pokud máte jakékoliv další dotazy, ptejte se našeho spolupracujícího právníka JUDr. Tomáše Heide-Hermanna. Kontaktovat ho můžete na mailové adrese tom.heide@yahoo.com, kde Vám zdarma a v co nejkratší možné době odpoví.
Děkujeme Tomovi za veškerou právnickou pomoc a podporu, kterou pro naše zařízení ochotně a zcela nezištně vykonává!
Co dělat při nálezu psa nebo jiného zvířete v zájmovém chovu, nepodaří-li se jej hned vrátit vlastníkovi:
Nejčastěji kladené otázky a odpovědi:

Co mám dělat, když najdu opuštěného psa, kočku či jiné domácí zvíře?
Musíme si uvědomit, že zákon rozlišuje dvě rozdílné situace: buď majitel opustí zvíře s tím, že jej už nadále nechce vlastnit, nebo jej vlastnit chce, ale zvíře se mu jen zatoulalo.
V prvním případě může majitel dát jasně najevo, např. písemně, ale i jiným svým chováním, že se chce zvířete zbavit. Nejsou-li o úmyslu majitele se zvířete zbavit pochybnosti, pokládá se takové zvíře slovy zákona za opuštěné. Znamená to, že takové zvíře si každý může okamžitě přivlastnit, stát se jeho novým majitelem.
Většinou však nebude při nálezu domácího zvíře jasné, zda se majiteli jen nezaběhlo. Zákon dává v takovém případě přednost domněnce, že majitel své zvíře opustit nechtěl, a tedy že jej stále vlastní. Ten, kdo takové zvíře najde, si jej proto okamžitě přivlastnit nesmí. Naopak by se měl pokusit podle označení zvířete (např. podle jeho známky na obojku či tetování) najít majitele zvířete a zvíře mu vrátit.
Není-li nálezce zvířete schopen majitele vyhledat, je jeho povinností co možná nejdříve kontaktovat obecní úřad a nález zvířete mu ohlásit.
Důležité je vědět, že zvíře může být zanedbané, agresivní, může být nositelem nemocí, z nichž některé jsou přenositelné i na člověka. Měli bychom tedy být při manipulaci se zvířetem velmi opatrní. Netroufáme-li si odvést zvíře sami, vždy je možné v tomto ohledu využít služeb obecní policie.
Musím se nalezené zvíře starat sám, nebo se o něj postará obec?
Nálezce není povinen se o nalezené zvíře starat osobně. Může jej předat obci, která využije k péči o zvíře buď vlastní prostředky, nebo jej svěří provozovateli útulku pro zvířata.
Smím si po ohlášení nálezu obecnímu úřadu vzít zvíře domů?
Zákon nebrání tomu, aby si nálezce poté, co ohlásí nález zvířete obecnímu úřadu, vzal zvíře k sobě domů a pečoval o něj, dokud se nepřihlásí majitel zvířete. Přirozeně se tím sám ihned nestává majitelem zvířete. Nesmí však nález zvířete zatajit tím, že by jej obecnímu úřadu neohlásil.
Nálezce se musí o zvíře postarat tak, jak to odpovídá potřebám zvířete. To zahrnuje nejen veterinární péči, ale i naplnění dalších potřeb zvířete, tak aby nebyly porušeny předpisy chránící zvířata (zejm. zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání). Není například možné zvíře pouze zavřít na zahradě bez dalšího zaopatření. Nálezce by proto měl zvážit své schopnosti, časové i finanční, a být si vědom své odpovědnosti za případnou nesprávnou či neodbornou péči o zvíře.
Mám právo na nálezné? Kolik to bude a kdo mi jej zaplatí?
Ano, pokud se podaří zvíře vrátit jeho majiteli, má nálezce právo na nálezné ve výši buď desetiny ceny zvířete (lze-li cenu zvířete objektivně určit), nebo slovy zákona podle slušného uvážení. V praxi to bude zřejmě věcí dohody mezi nálezcem a majitelem zvířete. Nálezce má také právo, aby mu majitel uhradil vynaložené náklady na péči o zvíře.
Doporučujeme proto nálezci uschovat si doklady zejména o poskytnutých veterinárních službách.
Co když se majitel zvířete nepřihlásí? Komu zvíře připadne?
Nepřihlásí-li se majitel zvířete do dvou měsíců ode dne zveřejnění nálezu obcí, zvíře přejde do vlastnictví nálezce, samozřejmě pokud o něj nálezce stojí.
Jestliže nálezce o zvíře zájem nemá a obec jej předala provozovateli útulku pro zvířata, může být zvíře dále prodáno nebo darováno po uplynutí čtyř měsíců ode dne, kdy bylo zvíře do útulku svěřeno, nebo ode dne, kdy byl obcí vyhlášen nález zvířete, pokud k tomuto vyhlášení obec přistoupila až poté, kdy zvíře bylo předáno do útulku. Jde tedy o to, aby měl majitel dostatek času se o zvíře přihlásit.
Zvíře mne při pokusu o odchyt pokousalo, mám právo na odškodnění?
Za škodu způsobenou zvířetem, které se zaběhlo majiteli, případně osobě, jíž majitel zvíře svěřil, odpovídá vždy majitel zvířete. Spolu s ním odpovídá i osoba, které majitel zvíře svěřil, nestalo-li se tak proti jeho vůli. Zákon zde stanoví společnou a nerozdílnou (solidární) odpovědnost, při níž si může poškozený vybrat, zda bude žádat náhradu celé škody jen od osoby majitele, nebo jen od osoby, jíž majitel zvíře svěřil, případně od každého část.
Pokud by však šlo o opuštěné zvíře, není možné dosáhnout náhrady škody, protože takovéto zvíře nikomu nepatří. Vzhledem k tomu, že zatoulané zvíře může být nemocné, nelze rozhodně pokus o odchyt zvířete vlastními silami doporučit.
Proč nemohu vybrané zvíře z útulku získat do svého vlastnictví okamžitě?
Zdaleka ne všichni zájemci o zvíře z útulku mají schopnost postarat se o zvíře tak, jak je to pro něj vhodné. Pobytem v útulku zvířata nestrádají, je proto vhodné zvážit, zda péče o zvíře nepřesahuje časové a finanční možnosti zájemce.
Zvíře je proto zájemci sice předáno, aby si jej mohl odvést domů, ale tím se ještě zájemce nestává jeho majitelem. Zvíře je mu totiž svěřeno nejprve pouze do opatrování na určitou dobu, během níž by měl zájemce prokázat, že zvířeti dokáže poskytnout zázemí a věnovat mu veškerou potřebnou péči, včetně zajištění veterinární péče a vhodné potravy. Prokáže-li zájemce svým chováním, že se o zvíře náležitě postará, připadne mu zvíře do vlastnictví.
Mohu si jako vlastník zvířete již dělat se zvířetem, co chci?
Podle zákona je sice možné zvířata vlastnit, ale živá zvířata nejsou věcmi. Ne všechna jednání, která lze činit s věcmi, je možné činit se živými zvířaty. Na zvířata se sice použijí ustanovení zákona o věcech movitých, ale jen v rozsahu, v němž to neodporuje povaze zvířat. Se zvířaty je proto nutné při běžných právních jednáních zacházet zvláštním způsobem. Doma chované živé zvíře proto není možné dát např. do zástavy, zadržet proti zaplacení dluhu nebo postihnout exekucí. Při převodu vlastnictví je vhodné se seznámit s prostředím, do nějž bude zvíře umístěno.
Špatné zacházení se zvířaty je postihováno u fyzických osob jako přestupek podle zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání a může za něj být uložena pokuta až do výše půl milionu korun. Nejen týrání, ale i nedbalá péče o zvíře může být rovněž skutkovými podstatami trestných činů podle trestního zákoníku, za nějž hrozí tresty odnětí svobody v délce až tří roků, resp. šesti měsíců.
Zvíře se mi zaběhlo na sousedův pozemek, smím si tam pro něj dojít?
Vlastník pozemku, na nějž se zvíře zaběhlo, má povinnost buď zvíře sám jeho majiteli vydat, a to bez zbytečného odkladu, nebo mu umožnit vstup na svůj pozemek, aby si mohl zvíře odvést.
V žádném případě nemá majitel pozemku právo si zvíře ponechat, ani jej pod jakoukoli podmínkou zadržet, a to ani v případě, že zvíře na jeho pozemku způsobí škodu. Přitom platí, že způsobí-li zvíře vlastníkovi pozemku škodu, vlastník zvířete je povinen podle zákona tuto škodu vlastníkovi pozemku nahradit.
Sousedé se špatně starají o svého psa, surově jej bijí a nechávají jej třeba i dva týdny bez krmení a vody. Rádi bychom jejich psa získali. Jak máme postupovat?
V první řadě by bylo vhodné se pokusit o domluvu s majitelem zvířete, tj. pokusit se mu nabídnout koupi za přiměřenou a motivující částku. Bude-li majitel souhlasit, lze v tomto případě doporučit písemnou kupní smlouvu, nebo alespoň písemný záznam o převzetí peněz na jejím základě.
Nebude-li to možné, lze využít postup podle zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (dále jen "zákon"). Podle § 4 odst. 1 písm. c) bodu 1. zákona se za týrání zvířete pokládá i nedůvodné nedostatečné krmení a napájení zvířete. Týrání zvířete fyzickou osobou je přestupkem podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona, za nějž může být uložena pokuta až 500 000 Kč.
V případě týrání na místě požádat o umístění zvířete do náhradní péče podle § 28a a § 28b zákona, případně, je-li k tomu důvod i o předběžnou náhradní péči podle § 28c zákona. Rozhodnutí v této věci je v působnosti obecního úřadu s rozšířenou působností (konkrétní úřad podle místa lze najít pomocí zákona č. 314/2002 Sb. a prováděcí vyhlášky k němu č. 388/2002 Sb.).
Podnět lze podat jednak krajské veterinární správě, jednak obecnímu úřadu s rozšířenou působností, který bude rozhodovat na základě podnětu veterinární správy; je tedy vhodné, aby i krajská veterinární správa byla plně informována. V podání musí žadatel co nejlépe popsat skutkový stav (např. včetně fotografií, dokladů o vynaložené pomoci zvířeti ze strany žadatele atd.) a navrhnout svěření zvířete do své náhradní péče. Nutné je nezapomenout obecné náležitosti podání, tedy uvést jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování, označení správního orgánu, jemuž je podání určeno, a konečně podpis.
Obecní úřad s rozšířenou působností po zvážení věci a na základě stanoviska veterinární správy může rozhodnout, že zvíře se majiteli odebírá a svěřuje jej do náhradní péče (nikoli tedy do vlastnictví) žadatele coby pečovatele, případně i rozhodnout o tom, že zvíře propadá státu, pokud k tomu budou splněny podmínky zákona. Stát v těchto případech jedná prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Podle zákona tedy není možné, aby obecní úřad s rozšířenou působností převedl vlastnictví zvířete přímo na pečovatele, ale pečovatel může zvíře získat od státu, tj. od ÚZSVM.
Náhradní péči je třeba vykonávat slovy zákona s péčí řádného hospodáře, tedy řádně a podle potřeb zvířete. Děje se tak na základě smlouvy, kterou pečovatel uzavře s obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Součástí smlouvy je rovněž povinnost pečovatele poskytnout obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doklady o nákladech spojených se zajištěním náhradní péče.
Doslechl jsem se, že všichni psi a kočky, které si berou lidé z útulku, musí být ze zákona vykastrováni, nebo je musí nechat vykastrovat nový majitel. Je to pravda?
Ne, pravda to není. Zřejmě jde o špatný výklad textu § 13b odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Podle tohoto ustanovení mohou obce za účelem regulace populace toulavých a opuštěných psů a koček podporovat jejich sterilizace, tj. kastrování.
Zákon obcím dává oprávnění podporovat kastrace opuštěných a toulavých psů a koček. Neznamená to však, že by obce a jimi zřízené útulky měly na základě tohoto ustanovení právo přistoupit ke kastrování všech psů a koček umístěných do útulku, které provozují. Takováto činnost by nebyla slučitelná s ustanoveními občanského zákoníku (§ 1058 a násl.), který rozlišuje, zda je zvíře opuštěné nebo ztracené, a který také upravuje postup, jakým je mohou získat do vlastnictví jiné osoby. Při nálezu zaběhnutého psa nebo kočky zpravidla není jasné, zda je majitel opustil, nebo se tato zvířata jen ztratila a majitel je hledá, tedy jinak řečeno zda se majitel vzdal či nevzdal svého vlastnického práva k nim (viz schéma „Co dělat při nálezu psa nebo jiného zvířete v zájmovém chovu, nepodaří-li se jej hned vrátit vlastníkovi“). Není tedy pravdou, že by se obec stávala vlastníkem každého nalezeného zvířete ihned a proto také nemá právo každé zvíře nechat ihned vykastrovat.
Zákon č. 246/1992 Sb. v tomto případě upravuje jiný okruh společenských vztahů než občanský zákoník, nezabývá se otázkou vlastnictví zvířete a není jej proto možné vykládat v tom smyslu, že dává obci nebo provozovateli útulku právo vykastrovat jakéhokoli psa nebo kočku, která se dostane do jejich péče.
Kastrace je trvalý, nevratný zásah do organismu zvířete a vzhledem k následné nemožnosti zplodit mláďata může mít pro majitele psa nebo kočky značný majetkový dopad. Kastrace zvířete bez souhlasu majitele by tedy znamenala také zásah do vlastnického práva a důvod pro soudní spor. Rozhodně tedy nelze pokládat plošné kastrování všech zvířat v útulku, tedy nejen zjevně opuštěných, ale i těch zvířat, u nichž se dosud nepodařilo zjistit jejich majitele, bez souhlasu tohoto majitele, za slučitelné se zákonem, tím méně pak za zákonnou povinnost.
Někteří provozovatelé útulků stanoví ve smlouvě se zájemcem o psa nebo kočku povinnost toto zvíře nechat v dospělosti kastrovat a porušení této povinnosti sankcionují poměrně vysokou smluvní pokutou zejména proto, aby tato zvířata nebyla zneužita k chovu za účelem zisku, při němž jsou zvířata často velmi zanedbávána (tzv. množírny). Pokud jde tedy o zvíře bez majitele a zájemce by se za těchto podmínek smluvně zavázal ke kastraci zvířete, nelze proti tomuto postupu z hlediska práva nic namítat, naopak lze splnění této povinnosti vynutit. Provozovatel útulku však tento smluvní závazek není povinen vyžadovat a lze si tedy dohodnout i převzetí zvířete bez nutnosti kastrace.